• Bonsai Sumiko

  • Bonsai Sumiko

  • Bonsai Sumiko

  • Bonsai Sumiko

  • Bonsai Sumiko

  • Bonsai Sumiko

  • Bonsai Sumiko

  • Bonsai Sumiko

Copyright 2017 - Bonsai SUMIKO

Sumie od Aleny Bártové

V níže uvedeném příspěvku nabízíme malou ukázku z dílny Aleny Bártové, naší dlouholeté zákaznice a dnes již zkušené tušové malířky, rozhodně tedy na české poměry. Rozměr obrazů je 72x34 cm.

Text a fotografie A. Bártová

 

 

Jak jsem se dostala k tušové malbě

 

     Kresba, malba, tužka a štětec mě provází již od dětství. Moje vzory – Leonardovy anatomické kresby a studie, šerosvit v olejomalbě Brandla a Rembrandta, úžasná kresba v grafikách Anderleho, Kulhánka, Demela, ilustrace Zdenka Buriana. A najednou radikální změna. Náznak, valéry černé, využití prázdného prostoru. Musím se přiznat, že mě ani ve snu nenapadlo, zabývat se tímto typem malby. Vlastně to ani nebylo dobrovolně. Manžel mě neustále „ tlačil “ do východní kaligrafie. To jsem odmítla naprosto radikálně, přestože se kaligrafií a písmem zabývám již od školních let. Ovšem latinkou. Jsem člověk, který je přesvědčen o tom, že písmo je přesným odrazem myšlení určité civilizace a národa. Je spjaté s jeho jazykem i kořeny. Děkuji Féničanům za jejich hláskové písmo a starým Řekům za alfabetu, která měla hlásky i samohlásky. Geniální vynález, který rozdělil větu na slova, slova na písmena, kterým byl přidělen abstraktní znak, a potom se vše opačným gardem vrací přes slovo k větě a myšlence. Jasně a jednoznačně.  To je povaha naší civilizace – jednoznačná a logická. Bez znalostí jazyka, písma a myšlení je psaní textu kultur východní Asie pro neznalého asi to, co pro děti vybarvování omalovánek. Proto to odmítnutí. Muž se nedal a zkusil jinou variantu. Byla jsem vyslána na seminář tušové malby – sumie, který vedla paní Teri Ando z Japonska u pana Sosnovce. Vyrazila jsem s tím, že se „ vlk nažere a koza zůstane celá“.

     A samozřejmě, vše bylo naprosto odlišné, než to, na co byl člověk do té doby zvyklý. Papír – tenoučký a velmi savý, držení štětce – naprosto odlišné, míchání barvy přímo na štětci, práce s prostorem a tím, čemu my říkáme NIC. A největší šok – když nám paní Ando sdělila, že se první tři roky učili vystihnout „ duši „ dýně. Nic naplat, prostě to moc nešlo. A mě strašně rozčiluje, když se o něco pokouším a ono to nejde. Takže následoval nákup papírů, štětců a tuše a začala jsem zkoušet. Vynechala jsem čtyřleté „ dýňové „ období, protože se znám. Po prvním týdnu by následovalo odstranění dýní ze zahrady, po druhém vyškrtnutí z jídelníčku a ten třetí by letěly štětce – v lepším případě – do kouta. Pustila jsem se do práce stejně, jako když jsem se učila šít. Tehdy jsem místo lemování záclon začala šitím džín. Samozřejmě šly rovnou do koše, ale naučila jsem se na nich spoustu věcí. Začít záclonami, skončila bych u olemování závěsů. Takhle jsem po několika letech šila kostýmy, kabáty i bundy. Takže – první dílo – kočka. Je doposud vystavená v síni slávy.  Nic moc, ale kočce byla podobná a já měla radost a dmula se pýchou… Mimochodem, čičiny jsou stále moje oblíbené téma. Jsou to masoví vrazi s elegancí modelek, duší mazlíka a očima ďábla, dokonalým tělem, se kterým se pohybují s lehkostí baletky. Prostě celé jsou jeden velký „ příběh“. Z počátku jsem při výběru motivů pokukovala po mistrech tušové malby – a že je co se učit – jsem ale patriot. Mám ráda vše, co dobře znám a tradiční asijská malba je hlavně o symbolice, kterou našinec dost dobře nechápe. Naše generace dokonce už téměř nic neví ani o té naší. Prostě – v mé tvorbě se vedle bambusů, borovic, pand, tygrů a pivoněk objevují naši čápi, havrani, sýkorky, šípky, chrpy, jeřabiny…

     Co dodat k technice  - při práci s tuší musíte zapomenout na všechno, na co jste byli doposud zvyklí. Uvolněná ruka a držení štětce, jeho zvláštní namáčení, při kterém docílíte jedním tahem různé odstíny šedočerné, rychlost práce, to vše je jiné než např. při práci s olejem.  Ve výsledném efektu se odrazí i vaše momentální nálada. Jasně se pozná, kdy se vztekáte, kdy jste OK, nebo úplně na dně. Mám schovaný obrázek, který jsem namalovala vzápětí po té, co mi v náručí doktor uspal fenku. Je mi do breku, sotva se na něj kouknu. Ale pozor, tušová malba není jen o motivech, náladě, prostoru, ale i o papírech s různou savostí a gramáží, kvalitně namíchané tuši, ale – světe div se – velmi záleží na teplotě a vlhkosti vzduchu, nebo slunečním záření. Když bude zataženo, deštivo, vlhkost okolo 90% - nenamalujete nic pořádně. Tuš buďto neschne, nebo  - v extrémně suchých a horkých dnech – schne rovnou na štětci. A to nejdůležitější, na tomto typu malby nejzajímavější a nejtěžší, je nemožnost korektur, dodělávek, předělávek a oprav. Není to olejomalba, kterou můžete tvořit i několik let, ani kresba s možností korektur. Je to prostě PRVNÍ DOBRÁ. 

     To je ten pocit, náhoda, nálada, příběh, rychlost a důvěra ve vlastní ruku. To je to krásné, to jedinečné, to těžké. Vystihnout co nejmenším počtem tahů – jak říkala paní Ando – „ duši dýně „. To se už leta s pokorou i zarputilostí učím a ještě dlouho učit budu.

 

Tři z děl A. Bártové naleznete ve fotogalerii

 

f t g m