Zahrada v květnu 2016
Seděl jsem dnes, vlastně spíše ležel, v zahradě a užíval teplého počasí, různých pohledů na zákoutí naší zahrady. Po delší době zbyl čas i na čtení, při němž mi asistovala Aiko, naše černá labradorka. I ta to má zatím dobré, protože jí není ani horko ani zima.
Při mém odpočívání mi fascinovalo mnoho věcí, ale nejvíce ptačí přítomnost. Sledoval jsem nejčastěji vrabce, tyhle ptačí „bordeláře“, kteří hnízdí všude, ke to jen trochu jde. Okupují dutiny stromů, ptačí budku, okapy i podbití štítů, především tam, kde člověk nebyl úplně důsledný a nechal nějakou mezírku.
Pravidelnými obyvateli zůstávají vlaštovky, i když už nemají k dispozici tolik hmyzu, jako v dobách chlívů obydlených koňmi, kravami či prasaty, vše domácího chovu. Jsou to krásky mezi ptactvem, všedně elegantní jak svým šatem, tak svým obratným létáním.
Kosice, která na sebe upozorňuje daleko méně, než její partner, se pokusila již podruhé vysedět mladé. První pokus vypadal nadějněji, skončil opeřenými kosáčaty, které si odnesl nějaký predátor.
Spíše na návštěvu k nám zavítají oba druhy konipasů, ten bílý přilétá častěji, luční – žlutý, hnízdící někde u rybníka, spíše výjimečně. Zrovna dnes jsme se ale potkali.
Když zvednu hlavu výše k oblakům, do leteckých koridorů větších ptáků, zahlédnu třeba káňata, labužící si ve stoupavých proudech nebo volavky či divoké kachny, jež přelétávají za potravou. Té je letos dostatek.
Občas je také dobré zavřít oči a prostě jen poslouchat tu směsici hlasů, ty různé frekvence, kmitočty komunikací. Díky nim jsem dnes zahlédl i mého oblíbence mezi pěvci, jehož jméno neznám, ale vždy ho poznám, má krásnou hnědooranžovou náprsenku.
S přicházejícím večerem se na chvíli mihl také krahujec. Panika, kterou mezi ostatními ptáky vyvolává, se projevuje typicky – naprostým tichem, které trhá uši. Díky bohatým křovinám v zahradě u nás ale málokdy pochodí, protože menší pěvci jsou velmi opatrní.
Už poněkolikáté v letošním roce se přistihuji, rád bych se někdy na zahradu díval z ptačí perspektivy.
